Z tohoto tvrzení vyplývá, že člověk, obdařen velkým darem – zrakem, by jej měl používat k tomu, aby viděl posvátné objekty a svaté bytosti. Avšak člověk používá oči k tomu, aby se díval na objekty, které nejsou posvátné, a na lidi plné zloby a naplňuje se sám špatnými myšlenkami, stávaje se tak kořistí špatných sklonů. To, co vidíme, ovlivňuje pocity v našich srdcích. A myšlenky ovlivňují naše životy. Proto základní potřebou k tomu, abychom žili v dobru, je vidět dobro.
Člověk musí pěstovat posvátné představy. Dívá-li se na kruté, ohavné a zlostné scény, žije jako zvíře. Úplně první otázkou, kterou by si měl položit, je jak poznat, co je čisté, povznášející a božské, co by měl vidět. Vše, co člověk vidí, zanechává v něm své stopy. A jen málo lidí si to uvědomuje. Lidský život je dnes sužován úzkostí, sklíčeností, neklidem a potížemi nejrůznějšího druhu. Hlavní příčinou toho všeho je skutečnost, že člověk, hledající duchovní klid a vysvobození, je svědkem odporných, zlých a pokořujících činů. Po mnoha letech plných otázek dospěl Buddha k závěru, že tajemství duchovní moudrosti se nelze naučit od učenců nebo studiem knih. Uvědomil si, že duchovní moudrost může přijít jen po ovládnutí smyslů. Od rozvinutí posvátnosti zraku by člověk měl postoupit k samjag váčanam (posvátnost slova).
Buddha prohlašoval, že jen posvátné myšlenky mohou vést k posvátnosti v řeči. Buddha řekl, že jazyk by neměl být používán bezmyšlenkovitě pro vyjádření jakékoliv myšlenky. Jazyk byl dán člověku k tomu, aby mluvil pravdu, aby mluvil o tom, co je posvátné a čisté. Nebyl mu dán k tomu, aby jej labužnicky rozmazloval vybranými pochoutkami. Neslouží k tomu, aby hovořil tak, jak se mu zachce. K tomu, aby způsoboval nepříjemnosti jiným. Ani k tomu, aby se zabýval lží a klamem. Jazyk byl dán člověku, aby říkal pravdu, aby mluvil laskavě a sladce k ostatním, aby chválil Boha a těšil se z požehnání, které taková posvátná mluva přináší.Jsou lidé, kteří věnují všechen svůj čas čtení různých druhů knih bez toho, aby uvedli do praxe to, co se z nich naučili. Jaký význam má takové čtení ? Buddha vystupoval proti učenosti, která nemá vztah k životu v dobru. Studoval mnoho a setkával se s mnoha lidmi. Naslouchal mnoha duchovním promluvám. Uvědomoval si, že těmito prostředky nelze dosáhnout skutečné moudrosti. Uvědomoval si, že čisté, neposkvrněné vědomí přináší tu nejvyšší moudrost. Opravdová moudrost vychází z čistého vnitřního vědomí (antahkarana). Nejdůležitější je nutnost očistit vidění člověka. Druhou nezbytností je pěstování vnitřní duchovnosti, což se promění v čistotu slovního vyjadřování. Harmonie bude podporovat prostředí klidu a míru.
Čistá mysl je zásadní podmínkou pro čistotu myšlenek, čistotu představ i slov. Buddha zdůrazňoval dobrotu činů (samjag karma).
Znamením dobrého činu jsou harmonické myšlenky, slova i skutky. Když taková harmonie chybí, čin je v rozporu s tím, co bylo řečeno nebo myšleno.
Buddha také prohlašoval, že dobrý čin souvisí s dobrým duchovním vývojem (samjag sádhana).
Opravdovou spiritualitu vytvářejí dobré skutky. Pouhé formální bohoslužby a rituální obřady nepředstavují duchovní úsilí. V jistém ohledu jsou náboženské praktiky dobré. Avšak nepředstavují duchovní sádhanu. Opravdová spiritualita sestává z jednoty myšlenek, slov a činů, v jejich dokonalé čistotě a posvátnosti.
Buddha hlásal, že po dovršení duchovního úsilí bude život veden v duchovní čistotě (samjag džívanam).
Týká se to toho, jak by mělo být používáno pět smyslů vnímání (paňčéndrija), aby bylo dosaženo nejvyššího životního cíle. Vidět dobro, mít dobré myšlenky, konat dobré skutky a správné duchovní úsilí jsou základním předpokladem dobrého života (samjag džívanam). Význam duchovního úsilí by v tomto kontextu měl být správně chápán. V zásadě by duchovní úsilí mělo vést ke zbavení se všech špatných vlastností, k pěstování dobrých myšlenek a provádění dobrých skutků. Člověk se pouští do získávání nejrůznějších znalostí a usiluje o různá zaměstnání, jen aby se stal šťastným. Hledá štěstí v manželství, v tom, že má děti, staví si krásné residence. Činí ho to vše však šťastným ? Ne.
V posledních chvílích svého života povolal Buddha k sobě svého nevlastního bratra Ánandu, aby mu předal své poslední poselství. Ánanda byl synem Gautamí, Buddhovy nevlastní matky. Položil svou dlaň na hlavu svého mladšího bratra a řekl: „Mé milé dítě ! Přišel jsem na tento svět, abych učil Pravdu. Ptá-li se někdo ´Kde je Bůh ?´, odpověď je ´Je všude´. Pravda je Bůh. Mluv Pravdu, nikoho nezraňuj, pochop, že nejvyšší dharma je nenásilí (ahinsá). ”Co je dharma ? Je to zdrženlivost, nebo povinnosti majitele domu, nebo zřeknutí se něčeho ? To vše jsou přechodné závazky, které musejí být brány v úvahu jako případné povinnosti na cestě životem. Nejvyšší povinností však je zdržet se toho, abychom někomu ublížili.Tato povinnost se opakuje ve výrocích jako: „Mluv pravdu, říkej to, co potěší (satjam brunát prijam bruját)“. Tak je mluva, která potěší, prohlašována za nejvyšší povinnost.
výtažek z promluvy Satja Sáí Báby u příležitosti oslav svátku Buddha Purnima