Nejprve se představím jako autor těchto stránek a jako předzpěvák bhadžanů a ten, kdo vede zpívání. Pakliže mluvím za "nás", mám tím na mysli mou rodinu skutečnou i rodinu "mantrovníků" (jak jsme si začali časem říkat), z nichž někteří jezdí pravidelně na všechna zpívání a jsou tak pro mne velikou oporou.

  Inu, jmenuji se David Breiter, narodil jsem se v Chrudimi v roce 1975 a zde také bydlím i nyní i se svou rodinou, ženou Míšou a dětmi Honzíkem a Anushkou. Mým druhým domovem jsou Orlické hory a vesnička Orlické Záhoří, kde jsme s rodiči a se sestrou, jako děti trávili celé prázdniny na naší chaloupce, kam i nyní velmi rádi jezdíme. (viz: fotogalerie Orlického Záhoří)

  K hudbě jsem se dostal až v patnácti letech, kdy jsem si pořídil kytaru na níž jsem se učil hrát a zpívat trampské, folkové a také svoje první písničky. Později pak přišli na řadu "Beatles" a "oldies", přičemž musím podotknout, že jsem nebyl a ani nejsem žádný kytarový ani pěvecký virtuos.

  Po mé "beatlesácké" éře se ve mne kolem roku 1998 začal rodit duchovní pohled na svět a jak vtipně pojmenoval toto období můj kamarád Tom, "otěhotněli jsme Bohem". Toto období přirozeně zcela změnilo mou textařskou tvorbu a ze zamilovaných písniček se staly rázem písně s duchovním podtextem. Jelikož byl "porod" rychlý, již brzo jsem zatoužil být nablízku někomu, kdo ví víc, kdo zná celé tajemství našeho žití. Mé srdce přilnulo k Sáí Bábovi, kterého jsem na konci roku 1999 navštívil při mé cestě do Indie. Dodnes se vidím, jak jsem seděl uvnitř chrámu a měl vizi své budoucnosti, kde jsem viděl šťastnou rodinu žijící podle duchovních hodnot života. Dva roky po té jsem "našel" svou ženu Míšu a dnes máme děti Honzíka (2005) a Anushku (2007).

  K samotnému hraní a zpívání bhadžanů jsem se dostal až po návratu z Indie. Musím se vždy smát, když si uvědomím za jakých okolností k tomu došlo a co mě vlastně přivedlo k tomu, abych poznal, co mám v životě dělat. Asi byste si řekli, že jsem se naučil v Indii zpívat bhadžany a pak je doma začal hrát. Ale tak to vůbec nebylo, byť jsem si z Indie nahrávky bhadžanů opravdu přivezl. "Nezamiloval" jsem se do nich na první pohled. A tak mi pomohl Sáí. Stalo se, že jsem měl v noci sen, ve kterém jsem seděl za plotem, za nímž lidé zpívali bhadžany a očekávali příchod Sáího. Vím, že mě to tehdy v srdci velmi hluboko oslovilo a moc jsem si přál s těmi lidmi zpívat také. Náhle, v tom snu, přicházel Sáí a když přišel i ke mně, podiveně se zeptal : "Proč taky nezpíváš ?". No, a bylo to. Ráno jsem se probudil a najednou jsem věděl, co chci dělat. Od té doby jsem začal pozvolna naplňovat svůj život zpíváním duchovních písní. Jsem opravdu velmi vděčný že mi to Bůh takhle zařídil, neboť vím, že někteří svou cestu stále hledají a dokáží se tím i trápit.

  První mantry jsem se naučil z CD od Henryho Marshala a bhadžany z dovezených nahrávek. Písní přibývalo, až z toho vznikl náš první zpěvníček o třech stranách. V té době jsme jezdili s kamarády do Pardubic na jógu a tam jsme vlastně začali prvně zpívat ve větším počtu. Netrvalo dlouho a v lednu roku 2001 jsme uspořádali první veřejné zpívání v chrudimské čajovně. Od té doby až na půl rok, co jsme byli v Indii, vlastně každý měsíc zpíváme v Chrudimi, v Pardubicích, později v Litomyšli a nejnověji(2008) v Praze a také nepravidelně na různých akcích a setkáních.

  Za další důležitý moment v mém a našem zpívání, považuji požehnání od Matky Lasany, skrze nějž si dnes uvědomuji, že jsem od té doby začal tvořit mnoho českých písniček, které dnes patří k nedílnému repertoáru při našich společných zpíváních. Ostatně zpívání, která zažíváme u Matky Lasany, jsou doslova nabita duchovní energií. Jsme za ně velmi vděční.

  Dnes (leden 2008) po sedmi letech se náš zpěvníček rozrostl na mnoho stran. S ním se rozrostl i počet lidiček, které jsme poznali a které stále poznáváme. Začínáme i dost cestovat, a bude jistě zajímavé sledovat, co se bude dít po spuštění těchto stránek.
Jednoho dne mě kdosi oslovil v internetové poště "pane mantrovníku", a já se toho chytil a dnes nás nazývám "mantrovníky".
Za sebe, ale určitě i za ostatní "mantrovníky" tu musím říci, že moc děkuji za každý pohled, vyjadřující vnitřní radost či za ponoření se do hlubiny své duše, vyvolané společným zpěvem. Považuji toto za hlavní pointu celého našeho snažení.